Po komunálních volbách 2018 se k moci dostala aktivisticko-levicová parta, která oklamala voliče svou kampaní za záchranu NNF. Po té, co ovládla radnici, začala dělat politiku, kterou, kdyby předem inzerovala ve svém volebním programu, míra jejího úspěchu by byla mnohem menší.

Ani zrušení privatizace, ani ukončení grantového projektu na opravu domovního fondu, ani systematické zdražování nájemného ve svém programu neměla.

Ostatní strany stávající koalice (piráti a Ti, co tu bydlí) Naopak dokončení privatizace ve svém programu měly a jen stále vedly a vedou disputace o jejím rozsahu. Zda se bude privatizace týkat jednoho, deseti či sta bytů.

Privatizace začala naplno v roce 2000, v roce 2002 na základě tehdejší bytové koncepce se byty začaly přidělovat výhradně na dobu určitou, obvykle 5 let, ta doba se následně prodlužovala či zkracovala. Byty na dobu určitou, stejně tak jako byty sociální a služební, či byty ve spoluvlastnických domech byly z privatizace vyloučeny.

Radnice si držela a stále drží zhruba 750 bytů (tj. 13% z 5.710 bytů, které původně měla) pro potřeby své bytové politiky – pro řešení sociálně tíživých situací svých občanů a pro poskytování bytů preferovaným profesím, které zajišťují potřebné služby pro obyvatele – učitelům, policajtům, strážníkům, zdravotníkům a úředníkům.

V roce 2009 tehdejší sociální komise dospěla k názoru, že všechny byty na dobu určitou jsou vlastně byty sociální, a začala zkoumat, zda všichni, kdo v nich bydlí, jsou opravdu sociálně potřební a ty, které jako takové neuznala, se snažila z bytů vypovědět.

Sociální komise posuzuje sociální potřebu uchazečů o sociální byt. Potud v pořádku. Ale náhle prohlásila za sociální byty úplně všechny a začala se montovat do toho, co jí nepřísluší. V roce 2019 byla vedle sociální komise zřízena ještě komise bytová, která se chovala jako uliční výbor KSČ a náhle začala posuzovat, komu, který byt přidělí či zda bude souhlasit s prodloužením smluv na dobu určitou. Všem na dobu jednoho roku s odůvodněním, že ještě není zpracována bytová koncepce. Sociální poradci Bc Špačka na ní pracují rok, aniž se k něčemu dopracovali, z prvních nápadů, které do bytové komise pronikly je zřejmé, že plánují zavést starý osvědčený komunistický bytový pořadník.

V jednom domě tak vznikly 2 kategorie obyvatel – vlastníci, kteří privatizovali a nájemníci,  který se nemohou podílet na řízení chodu domu, v němž žijí.

Poškozování sociálním inženýrstvím sociální komise a rady byly vytvořeny různé skupiny obyvatel – různě poškozené.

• Domovníci – těm byl v roce 1998 zrušen status služebního bytu a podle neznámého klíče byla s polovinou z nich uzavřena smlouva na dobu neurčitou – tedy bylo jim následně umožněno svůj byt privatizovat, a polovina dostala smlouvu na dobu určitou – čímž byli z privatizace vyloučeni.
• Lidé, kteří při v posledních 10 letech neměli díky deregulaci nájemného na to, aby platili zvyšující se nájemné ve velkém bytě a tak nabídli tyto byty se smlouvou na dobu neurčitou radnici, dostali nové menší byty, ovšem se smlouvou na dobu určitou, čímž byli jednak automaticky z privatizace vyřazeni a jednak museli každý rok škemrat o to, zda jim bude nájem prodloužen.
• Další skupinou byli lidé, kteří vyměnili svůj byt s někým jiným. To bylo považováno za spekulativní výměnu a tak bytu sice zůstala doba neurčitá, ale byty byly za trest z privatizace vyřazeny.
• Rovněž lidem, kteří v bytě vyrostli, či se v něm dokonce narodili, po úmrtí jejich rodičů, na něž byla smlouva psána, byl sice uznán přechod nájmu, ale jen na dobu určitou s tím, že si do dvou let mají najít jiné bydlení.
• Pak je tu pár nešťastníků, kteří byli vyplaveni při povodních v roce 2002 a radnice jim poskytla obratem náhradní ubytování (ejhle kolik bytů měl tehdejší radní Loucký pod palcem, aniž o nichž ostatní nevěděli). Problém byl v tom, že původně bydleli v domech soukromých majitelů a ti je, když voda opadla, odmítli vzít zpátky. Radnice jim přidělila „přístřeší“ a stále je vede v režimu méněcenných nájemních vztahů. Ba je nutí, aby se (za své) s původním majitelem soudili.
• Existuje i skupina bytů, v domech, které sice jsou určeny k privatizaci, ale z důvodů výstavby půdních prostor či jiných investičních plánů, již léta k té privatizaci nedošlo. Ani k těm investičním projektům.
• Taky 125 bytů je v domech, které byly před 10 lety (v březnu 2010) z různých pochybných příčin z privatizace vyřazeny, ač není důvod na tom nadále trvat.

Je naprosto nedůstojné, nemít jistotu bydlení a každých pár let muset žádat, zda můžu doma bydlet dál, a být odkázaný na to, jak se která soudružka v bytové či sociální komisi vyspí, aby prokázala svou moc nad osudy cizích lidí.

Ztráta jistoty bydlení je to nejhorší, co může v dnešní době naše občany potkat.

Jsem z principu proti novodobému otrokářství, vyplývajícího z residua OPBH v mnoha úřednících a bohužel i v hlavách aktuálně aktivistické vlády nad Prahou 1.

Starosta Čižinský má utkvělou představu, že se MČ nemá zbavovat svého majetku – dokonce absurdně bránil i tomu, aby MČ v létě prodala skálu pod Kramářovou vilou, která pro obec neměla žádné využití. Proto je zásadně i proti jakékoliv privatizaci.

Ale co je to za majetek? Primárně obecního je pramálo. Většinou jde o to, co nebylo restituováno původním majitelům. Tedy ten majetek, jehož původní vlastníci nepřežili druhou světovou válku, a pokud přežili, tak nepřežili komunismus, v němž se současní vedení Prahy 1 tak ideově shlíží.

Tedy obec – městská část má jen takový majetek, který nebylo komu vrátit.

Považuji tedy dokončení privatizace v co největším rozsahu za jediné správné.

Rovněž tak zastávám názor, že není možné vlastníkovi diktovat, jak má se svým majetkem zacházet.

Aktivistická parta nechala provést důkladnou analýzu, kolik z privatizovaných bytů bylo přeprodáno za mnohem vyšší ceny než je původní nájemníci privatizovali. Bez rozlišení, zda je prodali hned, nebo po 10 či 15 letech, když se jejich osobní situace změnila. Dospěli k číslu 45%.

No a co? Každý vlastník má právo se svým majetkem zacházet tak jak uzná za vhodné.

Nezapomeňte, že původním záměrem proč se přešlo z privatizace celých domu na privatizaci jednotlivých bytů, na kterém ODS vyhrála volby v roce 1998, bylo rozhýbat trh s byty. Nu, povedlo se to dokonale, tak nad čím pláčeme?

Že se to nelíbí kryptobolševické partě kolem Čižiňáků, je sice blbé, ale mě to netrápí.

Ceny byly primárně velmi příznivé, s ohledem na to, že se privatizovaly byty v domech, které byly hrubě zanedbané – technicky, morálně i strukturálně, nemluvě o zanedbaném vlastnickém právu. A pan starosta Bürgermeister lidem tehdy v kampani veřejně sliboval, že před privatizací se domy opraví. Ňák mu na to nezbyl čas. To byl jeden z principů, na němž vznikly Granty pro opravy domovního fondu – jednak lidem ten slib, kterým tehdejší starosta nikoho neurazil, tedy ty nesplněné sliby nahradit příspěvkem městské části, druhak přesvědčení, že vlastníci (jak SVJ tak ostatní) si průběh stavebních prací ohlídají a rozhodně je to vyjde levněji než opravy prostřednictví hnízda korupce v odboru radnice, který se sice každou chvíli jmenuje jinak, ale jeho úředníci si furt neuvědomili, že už nejsou na OPBH, ale že mají občanům Prahy 1 ne diktovat, ale vycházet vstříc.

Privatizace běží již 30 let, a za tu dobu se změnila řada podmínek, na které je třeba reagovat. V prvotních privatizačních smlouvách byla klausule, že nabyvatel nemůže svůj byt jen tak prodat, protože to smluvní podmínky obsahují nárok MČ Praha 1. Mnozí při prodeji svých bytů, tuto klausuli „zapomněli“ do dalších prodejních smluv uvést.

Ohledně zajištění proti přeprodeji – na setkání s občany ve škole v únoru pan starosta Čižinský sliboval, že podá žalobu na ty, co tak udělali v rozporu s podmínkami smlouvy. Nevšiml jsem si, že by za ¾ roku od toho slibu cokoliv udělal.

Nyní je klíčovým problémem, který se na dokončení privatizace váže, sdílené ubytování přes AirBnB či jiné platformy. Někteří privatizanti se na tom tou či onou mírou vezou, sdílené ubytování zaměňují za podnikání v ubytovacích službách, kde na mnoha místech porušují různé právní předpisy, zvl. pak stavební zákon. Problém je v tom, že Ministerstvo pro místní rozvoj si místní rozvoj plete s bezbřehým podnikáním. Nechce bránit soukromému podnikání, ale svoboda jednoho končí tam, kde narušuje svobodu druhých.

S tím mnoho neuděláme, na to musí být zákon. V mnoha městech světa (Vancouver, Barcelona, Berlín, Amsterodam, Paříž, se s tím dokázali vypořádat formou licencí či koncesí a tvrdými represemi za porušení pravidel. Jde to. Jen naše ministerstvo furt chrání soukromé podnikání.

My, jsouce si vědomi tohoto současného klíčového problému současného života v centru, budeme do budoucích kupních smluv dávat předkupní právo pro městskou část, abychom při respektování soukromého vlastnictví, co nejvíce zabránili jeho utržení ze řetězu. A pak to taky musíme kontrolovat.