Můj dědeček prof. Emil Votoček byl významný chemik a nejen to byl postavou vskutku renezanční, významné stopy kromě chemie zanechal i v hudbě, cizích jazycích a fotografii. Dlouhá léta vedl chemický ústav Českého vysokého učení technického (ČVUT) a po dvě funkční období byl i rektorem této vysoké školy.  Vychoval mnoho  významných chemiků (R. Lukeše, nositele Nobelovy ceny chorvata Preloga,  Wichterleho, Quadráta a další).

Národní technické muzeum ve spolupráci s ČVUT o něm nyní vydalo knihu a k této příležitost uspořádalo i výstavu, jejíž slavnostní vernisáž se konala ve čtvrtek 27. dubna.

To bylo i příležitostí, aby se sešla celá širší rodina.  Já dědečka moc nezažil,  když zemřel, nebyly mi ani 4 roky.  Moje jediná živá vzpomínka se týkala naší debaty o tom, zda se na hřišti v brouzdališti mohu utopit či ne.  Pamatuji se však na to, jak jsme jej s rodiči  chodili  (či spíše jsem byl tátou nošen na krku) za ním a babičkou do vilky Na Hřebenkách.  Ostatně, když dědeček zemřel, bolševici hned babičku vystěhovali do vily v Senohrabech, kde dožila zbytek života, ale to je jiná story.

Věrtšinu historek znám tedy jen z vyprávění, ale přesto jsem toho věděl zřejmě dost, protože jsem na obecní škole šokoval učitelku natolik, že si předvolala mou mámu.  Ve slohu na téma kdo je jejich vzorem a komu by se chtěli v životě podobat, všichni kluci uvedli Julia Fučíka a holky Boženu Němcovou. Jen já psal o svém dědečkovi. Škoda, že ten sloh nemám.

Dědeček hodně cestoval a při tom fotil. Fotil v té době na moderní skleněné diapositivy pohlednicového formátu. V Senohrabech ve sklepě po něm zbylo několik krabic, které jsme nyní s dcerou Nikolou třídili, upravovali a katalogizovali. Některé z nich jsou i podkladem pro knížku o dědečkovi. Kromě cestování všude možně – alespoň skleňáky, kterých máme doma 3.950, jsou pochopitelně z Čech a Slovenska, ale i z Afriky, Ameriky, Belgie, Dánska, Francie, Holandska, Italie, Jugoslávie, Německa (před tím, než ho bombardéry srovnaly se zemí), Polska, Palestiny, Rumunska, Řecka, Španělska, Švýcarska, Turecka). Za zmínku stojí i Korsika, kde dědeček trávil, léče si svou bronchitidu, asi 9 měsíců, a kde můj táta chodil do školy. Proto vím, že hlavní město se vyslovuje Ajačo a rve mi vždycky uši, když ho televizní reportéři vyslovují jako Adžakcijo.

Dědeček plynně mluvil francouzsky, italsky, polsky, rusky, chorvatsky, v těchto jazycích přednášel na různých vědeckých konferencích. Využil toho i po to, aby sestavil mnohojazyčný slovník hudebních výrazů. Rovněž dnes nepřekonaná je jeho francouzská frazeologie.

Dočkal se mnoha společenských ocenění, řádů a vyznamenání včetně řádu Čestné legie.

Po uzavření vysokých škol v roce 1939 byl penzionován a naplno se věnoval hudbě. Byl nejen aktivním hudebníkem, ale i komponistou. ale to od mládí. Traduje se historka, když babička pečovala o syna v horečkách, dědeček přišel se slovy: Bušinko, coi to má znamenat, máme přece nonet!

Všichni z nás si z hodin chemie pamatujeme  –ný, -natý, -itý, -ičitý, -ičný, -ový,

-istý, -ičelý. Tak to byl on.