Jsou slyšet stesky, hlavně od těch mladých, co když privatizace začínala, chodili do jeslí či do školky, jak je všechno špatně. Rudozelení aktivisté a pár ne zcela sociálně ukotvených pirátů typu Bodyho vykládá na xichkníze, jak privatizace udělala z občanů milionáře – asi proto, že na ně nezbylo. Cloumá jimi závist. Závist jako základní životní postoj – to je na těch sítích zřetelně znát.

Jasně, privatizace se týká jen těch, co měli kliku a bydleli v bytech, které nebylo komu vrátit a tak jejich vlastnictví spadlo v roce 1992 na obce.  Tady je primární nespravedlnost vůči těm, co bydleli v domech, které byly restituovány. Buď je restituenti z dnešního hlediska za směšné odstupné vystěhovali a ze svých domů udělali hotely, nebo je přinutili platit tržní nájemné. Mnozí ho platí dodnes, a i když i v obecních bytech došlo v letech 2007 – 2012 k deregulaci nájemného a stát se snažil neefektivními kroky hájit nájemníky, to by nebyl český člověk, aby na to nevyzrál. Nejhorší variantou bylo poskytnout své byty firmám, které v nich provozují ubytovací služby – tedy krátkodobé ubytování.

Pokud jde o privatizaci, někteří své byty obratem střelili za mnohonásobek privatizační ceny, někteří až po čase, když se jejich životní situace změnila a rozhodli se žít jinak a jinde, přesto je zde spousta lidí, kteří ve zprivatizovaných bytech bydlí dodnes. Prostě, jak někdo zprivatizuje, stává se byt jeho majetkem a se svým majetkem si každý může dělat, co chce.

Máme analýzu toho, kolik bytů a kdy bylo po privatizaci prodáno.

Trochu se zapomíná na to, že Bürgermeisterova ODS vyhrála volby v roce 1998 s příslibem privatizace bytů. Do té doby Praha 1 privatizovala celé domy družstvům, vytvořeným z řad nájemníků. A hlavním heslem ODS bylo, rozhýbat trh s byty. V roce 2008 táž ODS, za Valenty, skuhrala, kolik bytů se přeprodalo. Holt chtěli rozhýbat trh s byty a to se jim povedlo.

Není žádná statistika, kolik lidí bylo nedobrovolně či za mrzké odstupné vystěhováno z domů, které byly v restituci vráceny potomkům původních majitelů – a následně prodány. Jen velmi hrubý odhad dává počet nově od té dobu tu vyrostlých hotelů.

Praha 1 se rozhodla byty, které jí byly státem v roce 1992 předány,  zprivatizovat, vycházejíc z úvahy, že soukromý majitel se o byt dokáže postarat podstatně lépe než radnice, v téí době fungující v navyklém režimu OPBH (pardon, na Praze 1 se to jmenovalo Bytový podnik – byť obhospodařoval i nebytové prostory), ale způsob fungování byl týž – nájemník byl obtížnou verbeží, která musí být vděčná, když jí eventuálně dáme lepší sporák. Leč čas oponou trhnul a změnil se svět. Aspoň jsme si to mysleli.

V letech 1992 – 1998 se privatizovalo družstvům nájemníků 77 domů, většinou těch ne příliš výnosných, bez nebo jen s omezeným počtem nebytových prostor.

Od roku 2002 se situace značně změnila – začaly se privatizovat jednotlivé byty.

Z celkového počtu 5.727 bytů se jich za 16 let privatizovalo 4.717.

Postupně většina politických stran šla do každých komunálních voleb s příslibem dokončená privatizace. Nešlo to však tak rychle, jak si to politici představovali.

Do začátku tohoto volebního období zbývalo privatizovat 775 bytů.

A najednou v lednu 2019 se Praha sobě, která překvapivě vyhrála volby, rozhodla privatizaci ukončit. A to, aniž něco takového vůbec ve svém volebním programu slibovala.

Náhle se nový starosta Pavel Čižinský rozhodl, že se obec nemůže zbavovat svého majetku a se svou smečkou rychlokvašek, kteří se k trvalému bydlená na Praze 1 přihlásily těsně před volbami a pochopitelně dodnes nikdo z nich nemá o životě na Praze 1 ani ponětí (česky ánung), prosadili zrušení privatizace, byť to eufemisticky nazývali jejím pozastavením.

Jejich obsese zachování majetku městské části vedla tak daleko, že Čižinský bránil i prodeji skály pod Kramářovou vilou, byť pro ni neměla obec sebemenší využití.

Samozřejmě si radnice musí nechat zhruba 800 bytů, aby mohla prosazovat svou bytovou politiku.

Držet však další byty je absurdní. Nedají se k ničemu použít, všechny totiž jsou obsazené nájemníky, kteří čas od času (v poslední době každoročně) musí absolvovat ponižující martyrium, zda jim příslušná komise (něco jako kdysi uliční výbor) odsouhlasí prodloužení nájemní smlouvy. Stejně to vždycky prodlouží, jen se nájemníci musí pokořit. Žádosti o smlouvu na dobu neurčitou, která je potenciálního vstupenkou k privatizaci, se šmahem zamítají. Racionální důvod pro to není. Jen pocit vlády povýšených nad plebsem.

Nové vedení radnice prosadilo obnovení privatizace. Od druhého dne záplava telefonátů se dožadovala, kdy už to bude. Jestli to bude už zítra, nebo až za měsíc – zklamu všechny. Systém naši předchůdci dokázali natolik rozvorat, že dát ho dohromady potrvá nějaký čas.

A rozhodně až to bude, tak tam budou pojistky proti AirBnB a prodejům obratem – zákaz zcizení či právo zpětné koupě pro radnici za privatizační cenu. Kdosi to nazval bezúročnou půjčkou radnici.  Neber, když nechceš, nikdo tě nenutí.